Je mi zle. Hlava mě strašlivě bolí a otekla do velikosti melounu. Mám pocit, že vybouchne a malé kousky se rozletí po pokoji. Návaly zimnice cloumají celým tělem přestože jsem navlečený do mnoha vrstev oblečení a ležím ve spacáku přikrytý teplou dekou. Ze všech sil se snažím nevyzvracet špagety, které jsem spořádal k večeři. Je to tady. Příznaky akutní výškové nemoci jak vystřižené ze všech knížek o horolezectví a putování ve vysokých nadmořských výškách, které jsem kdy četl. Přitom jsme se drželi nejdůležitějších zásad – nepostupovat příliš rychle, příliš vysoko, dopřát si spoustu času na aklimatizaci.

„Musí pít hodně, opravdu hodně čaje, pomohla by i česnečka,“ radí dole v kuchyni Šerpové přítelkyni Iloně, která je na rozdíl ode mě úplně v pořádku. Těžko by někdo mohl radit lépe než příslušníci národa, pro které je oblast kolem nejvyšši hory světa domovem. Z plastové termosky s podivnými čínskými motivy do sebe leju litry čaje, zatímco Ilona na sousední posteli v klidu látá promrzlými prsty děravé ponožky. Podle teploměru je venku kolem patnácti pod nulou, malý pokojík lze zadýchat na o něco vyšší teplotu, ale stejně přes noc voda v láhvi zamrzá.
Přepadá mě zoufalství, že se budeme muset otočit těsně před cílem. Jsme na místě zvaném Gorak Shep ve výšce 5160 m.n.m. V roce 1952 tady byl základní tábor neúspěšné švýcarské expedice na Mt. Everest, ale dnes už se u vyschlého jezera krčí pár ubytoven s veškerým komfortem pro několik tisíc turistů, kteří každoročně dojdou až sem. Odsud lze vyšplhat na kopec Kalla Pattar, který má sice pro Evropana úctyhodných 5545 m.n.m, ale oproti okolním himalájským velikánům působí jako větší hromada jačího trusu. Poskytuje ale dech beroucí vyhlídku na nejvyšší horu světa a majestátní ledovec Khumbu. Pokud máte ještě dost sil můžete vyrazit z Gorak Shepu k základnímu táboru pod Everestem, kde pro turisty cesta končí, ale pro horolezecké expedice teprve všechno začíná.
“Pokud se příznaky akutní výškové nemoci zhoršují, musíte co nejdříve sestoupit o několik set výškových metrů níž. Jinak hrozí težký případ mozkového edému, následuje bezvědomí a smrt,“ čtu si v průvodci a pomalu se loučím s vysněným pohledem na Mt. Everest. Ráno budeme muset sestoupit. Vzpomínám, jak jsme dorazili do hlavního nepálského města Kathmandů s cílem vylézt na Kalla Pattar. V batohu jsem vláčel potápěčské brýle s dioptrickými skly připravené na ponory v Indickém oceánu, ale jen velmi málo vybavení, které by se hodilo pro putování v Himalájích. Pro takové zelenáče je čtvrť Thamel v centru Káthmándú pravým rájem. Nakoupíte tu velmi levně veškeré outdoorové vybavení světových značek. Desítky obchodů přetékají bundami, spacáky, stany, pohorkami, holemi, cepíny, mačkami. Nakupujte ale s rozvahou. Samozřejmě v drtivé většině případů nejde o originály, ale můžete najít i poměrně kvalitní vybavení, které vydrží mnohem déle než jeden trek. Ceny vám oproti domovu přijdou velmi nízké. Přesto smlouvejte – tvrdě ale s úsměvem a cena klesne celkem jistě o třicet, ale někdy i o padesát procent.


Po zkompletování výstroje jsme se rozhodli pro klasickou cestu k Everestu a za ranního chladu nasedli do přeplněného autobusu do městečka Jiri. Byla to pořádná zkouška odolnosti našeho vybavení – venku mrzlo a dveře rozhrkaného autobusu, u kterých jsme seděli, nešly zavřít. Většina turistů dnes dává přednost krátkému letu do Lukly – ušetří tím nejméně sedm dní ostrého pochodu přes průsmyky ve výšce větší než 3000 m.n.m. Vlastně celý týden pořád jen prudce stoupáte, aby jste mohli začít ještě prudčeji klesat a tak pořád dokola. Máme výhodu, že jsme vyrazili měsíc před hlavní sezónou, takže nepotkáváme téměř žádné turisty. Nepospícháme. Když se nám někde líbí, zůstaneme pár dní – třeba poblíž obřího kláštera Thubten Chholing, kde žije několik desítek tibetských mnichů a pár set jeptišek. Bývá jich tu i víc, ale část z nich odjela za dalajlamou do indické Dharamsaly a jiní přešli přes vysoké zasněžené průsmyky ilegálně do Tibetu na riskantní návštěvu svých příbuzných. Během pár dní budou oslavy tibetského nového roku. „My ale slavit nebudeme. Truchlíme za bratry, kteří zahynuli při loňských nepokojích v naší vlasti,“ říká mi smutně asi šedesátiletý mnich Nurpu Lama. Ani by jste nepoznali, že nejste v Tibetu. Mniši a jeptišky se od rána do večera společně modlí zásobováni z kuchyně skvělým tibetským čajem s mlékem a jačím máslem. Ve velkých pecích připravují ženy odděné do tibetských krojů tradiční chléb. A když někdo onemocní, navštíví tibetského lékaře, který pripravuje léky sám z horských bylin podle prastarých receptů.


Putování po této části Himaláje je bezstarostné. Jen málokdy jdete víc než pár hodin aniž by jste narazili na vesnici či osamocené stavení nabízející jídlo i ubytování. Za přespání obvykle neplatíte nic nebo téměř nic, hostitelům stačí, že se u nich budete stravovat. K uhašení žízně vám nabídnou i pivo a limonády dotažené nosiči, ale nechte si zajít chuť. Prázdné láhve totiž už nikdo neodnáší zpátky a v lepším případě se vrší na hromadách za ubytovnami. Když budete mít chuť poveselit se, vyzkoušejte víno čang nebo pálenku rakši vyrobené z rýže bez jakehokoliv odpadu. Pro fajnšmekry se připravuje nápoj zvaný Mustang coffee – pořádný hrnek ohřáté rakši, do které se přidá káva, cukr nebo med a jačí máslo. Stoupá do hlavy s obdivuhodnou rychlostí a brzy zapomenete na tělo rozbolavělé z celodenního pochodu. Až si budete objednávat jídlo, podívejte se po okolních kopcích, kde kdysi bývaly hluboké lesy a nyní jsou jen pařezy. Nepálci téměř všechno vaří na dřevě a když si každý turista vybere jiné jídlo, spálí se mnohem víc dřeva. Ze stejného důvodu přehodnoťte, jak často doopravdy potřebujete teplou sprchu. Ve vyšších polohách se sice k topení používá jačí trus, ale stejně není při využívání služeb ubytoven trochu přemýšlet.


V městečku Namche Bazaar ve výšce 3420 m.n.m můžete dokoupit vybavení, poslat kamarádům a přibuzným pár fotek mailem, pořádně se nacpat v nespočetných hospůdkách nebo pekárnách. Odsud začíná několikadenní stoupání až do Gorak Shepu, kde teď ležím zachumlaný do spacáku. Asi po devátém hrnku čaje mi začíná být značně lépe a po cestě na záchod zkouším, policejní test alkoholového opojení – chůzi po imaginárním laně. Kdyby to nešlo, museli bychom okamžitě sestoupit, přestože je už skoro půlnoc. Bez problémů zdolávám cestu až k toaletě a po vypití dalších několika hrnků konečně usínám. Ráno není po nemoci ani památky a tak dalších několik dní trávíme v Gorak Shepu výlety do okolí. Vystoupíme na Kalla Pattar a dojdeme k místu na ledovci Khumbu, kde již za pár týdnů budou stát stany expedic chystajících se vystoupit na Mt.Everest. Každý den dorází do Gorak Shepu uspěchaní turisté, kteří přistáli v Lukle a průvodci je ženou vzhůru riskantním tempem. Mají ještě horší příznaky výškové nemoci než jsem měl já. Ráno se pak potácejí rychle zpátky aniž by nejvyšší horu světa byť jen zahlédli.

Nechce se nám chodit zpátky po stejné trase tak zkoumáme možnosti přechodu do sousedního údolí Gokyo přes průsmyk Cho La ve výšce 5420 m.n.m. Náš tištěný průvodce říká, že je to „horolezecká trasa, kterou lze podniknout jen s dobrým vybavením. Vše závisí na množství sněhu – někdy se jedná o obtížný výstup po kamení, jindy o náročné technické lezení po ledu.“ Naopak místní Šerpové se schodují, že je v průsmyku jen „trochu chození po ledu.“
Od rozbřesku až do poledne šplháme prudce vzhůru místy, kde tušíme stezku. Zatím jsme celý trek zvládli bez průvodce a nosičů, ale tady by se hodili. V takové nadmořské výšce je ve vzduchu už je jen polovina množství kyslíku, na které jsme běžně zvyklí. Zdá se, že konečně dosahujeme průsmyku, tak obědváme vařené brambory od včerejší večeře. Za skaliskem se ale objevuje pořádný ledovec. Nikde žádné stopy. Zpátky ale už nepůjdeme. Pomalu v odstupu vyrážíme po ledovci vzhůru. Při každém kroku čekám, že se sníh prolomí a zapadnu do trhliny. Přes ledovec jsem ještě nikdy nešel, ale horolezeckých knížek plných dramatických situací jsem přecetl víc než dost. Pohorky koupené před měsícem v Káthmándú mají už úplne ochozený vzorek na podrážce a pořádně to klouže. Byla to obrovská úleva, když jsme zase stanuli na pevné skále v samotném průsmyku, vystřídaná zděšením jaký sestup nás čeká. Do údolí Gokyo jsme se dotrmáceli až za tmy, patřičně pyšní sami na sebe. Když si vzpomenu, že ještě před půl rokem jsem sotva vyšplhal na pražský Petřín…


Ráno přecházíme ledovec Ngozumpa a v údolí Gokyo trávíme několik dní výlety do okolí a výstupem na další pětitisícovku Gokyo Ri. Odsud máme v plánu sejít zpátky do Namche Bazaaru, Lukly a pokračovat jinou cestou do himalájského předhůří, kam jezdí autobusy. Do Lukly a přicházíme celkem vyčerpaní. Všechny hory a údolí už nám připadají stejné. Navíc v Kathmándů za pár dní vypukne svátek holi, kdy oslavující lidé po sobě házejí barevné pudry a město brzy vypadá jak z psychedelického snu. Začíná sezóna a proti nám míří doslova stovky turistů denně. Kupujeme letenku z Lukly do Káthmándú.
Co jsme šli skoro dva týdny trvá malému letadélku sotva hodinu. Dole rozpoznávám klášter Thubten Chholing, některé vesnice a průsmyky. Vzpomínám na zajímavé lidi, které jsme potkali. Na to jak jsem se namazal na svatbě ve vesnici Phuleli a tančil s vesničany jak o život. Na radost když jsme se konečně vyškrábali do prvního průsmyku. Na čerstvý jačí sýr koupený na týdenním trhu v Namche Bazaaru, kam se sejdou Šerpové z celého kraje Khumbu. Na lékaře v Hilaryho nemocnici v Khunde, kteří mi vyléčili zánět spojivek, když už jsem skoro neviděl. Na tibetské mnichy modlící se v dlouhých řadách a na chuť jejich čaje. Na kvetoucí rododendronové lesy podél stezek pro jaky a nosiče. A uvažoval jsem o co všechno přicházím, když vždycky někam letím letadlem, místo abych pomalu putoval po zemi.
(vyšlo v magazínu Pátek Lidových novin)
podívejte se na další reportáže a videa z Jižní Asie