Noc před bojem není jako každá jiná. Naim nevyběhne po setmění se svým psem na mnohakilometrový běh předměstím nočního Kábulu. Na kamnech nahřeje cihlu a zabalí jí do plátna a dlouho s ní masíruje svaly statného pasteveckého psa, který je jinak celý den přivázán na pevném provaze na dvorku. Přivezl ho před dvěma lety ze severoafghánského Mazar-e Sharifu, odkud pocházejí nejznamenitější bojoví psi. Dal mu jméno Super, znějící v Afghánistánu poněkud nezvykle, ale jako muslim by nikdy nemohl dát psovi lidské jméno.
Když ráno nedostane zneklidnělý Super obvyklou porci mléka, masa a vnitřností, už ví jistě, že nadešel den boje. Je pátek ráno, v muslimských zemích den odpočinku, a na kábulské předměstí Chaman-e Babrak se sjíždějí terénní vozy snad z celého Afghánistánu. Lidé postávají kolem prašného plácku, kde jen zrezivělé branky dávají tušit, že jde o fotbalové hřiště. Podobně jako na fotbale si diváci vybírají místa ke stání. V jednom rohu stojí obyvatelé ze severních oblastí, naproti Paštunové z jihu a největší skupinu tvoří přirozeně Kábulané.
Majitelé psů se shromažďují na hřišti v uctivých odstupech. Někteří psi jsou tak silní, že je pro jistotu drží dva muži. Nápadný je hlouček nákladně oblečených mužů zabraných do vášnivé debaty. „Jsou to bývalý polní velitelé. Byli zvyklí celý život válčit – proti Rusům, proti Talibanu i proti sobě. Teď se alespoň vyžívají v psích zápasech,“ vysvětluje dobrou ruštinou Nazar Mahbub, který se v zákulisí vyzná. Vychovat z malého štěněte šampiona je ale snem i celkem obyčejných Afghánců. Ve psích zápasech jde totiž především o velké peníze. „ I když je Super mladý, už vyhrál jednou v Mazar-e Sharifu čtyři tisíce dolarů,“ chlubí se Naim.
Po počátečních zmatcích roztahují konečně uprostřed hřiště pruh zelené látky a přivádějí první zápasníky. Látka padá k zemi a psi se na sebe hned vrhnou. Samotný boj netrvá příliš dlouho, snad minutu dvě. Spousta zvířeného prachu, vrčení, vzrušeného pokřikování majitelů a rozhodčích. Ani krev většinou neteče – některým psům už v mládí odstranili uši a ocasy, aby o ně při rvačkách nemohli snadno přijít. Ve chvíli, kdy se jeden pes svalí druhého na záda, jsou od sebe odtrženi a je dobojováno. Chvíle dohadování a následuje další zápas.
Jen jednou se zdá, že boj dvou starých zkušených psů patřících polním velitelům nikdy neskončí. Diváci se dostávají do varu a po dlouhých minutách nadšeně oslavují vítěze. „Byl to velký zápas. Vítěz bere deset tisíc dolarů, “ šeptá mi Nazar Mahbub.
Konečně přišla řada i na Naima se Superem. Bylo to snadné vítězství. „Až bude mít zkušenosti, čeká ho velké budoucnost,“ raduje se Naim.
(vyšlo v magazínu Pátek Lidových novin)
podívejte se na další reportáže a videa z Jižní Asie
fotogalerie
