V neproniknutelné tmě se ozvalo zasvištění a silné prkno udeřilo útlého polonahého chlapce přes záda. Pětiletý Bablu Prasad ránu čekal, ale stejně vyjekl bolestí. Trest přichází pokaždé, když si nadělá do kalhot. Bez brekotu vyráží tmou z pokoje. Chodbou doprava, osm kroků a doleva. Natahuje ruce, aby nenarazil do sloupů před společnými toaletami, kde se očistí. Následuje ho opatrovnice, které nikdo neřekne jinak než tetičko. S nadávkami ho žene tmou pod kohoutek s ledovou vodou, pod kterou ho nemilosrdně drhne. Pak začíná prát znečištěné kalhoty a trenky. Roztřesený kluk míří opatrně s rukama před sebou zpátky do pokoje. Po hmatu nachází ve skřínce oblečení a snaží se obléknout. Ještě mu to moc nejde, oslepnul teprve nedávno. Nenechte se ale mýlit. Tento příběh nebude o týrání slepých dětí někde na druhém konci světa. Bude o škole pro slepé v Haridwaru na březích posvátné indické řeky Gangy. O chlapcích, kteří si hrají, studují, dovádějí, směji se a občas i dostanou výprask stejně jako ostatní děti. Na rozdíl od bezpočtu slepých žebráků v ulicích indických měst mají snad tihle kluci díky škole naději na lepší budoucnost.
„Indie má největší populaci slepců na světě. Z celkového počtu 37 milionů slepých lidí jich v naší zemi žije 15 milionů,“ čtu v indických novinách Times of India. Nepředstavitelné číslo. Další statistika je ale ještě smutnější. „Ve třech čtvrtinách případů by lidé o zrak vůbec nemuseli přijít,“ tvrdí list. Na vině je prý nedostatek očních lékařů a darovaných očí, které by byly použity na léčbu slepoty způsobené onemocněním rohovky.
Kdo ví, kolik z pětaosmdesáti studentů chlapecké školy pro slepé v Haridwaru ztratilo zrak zbytečně. Jedenáct měsíců v roce žiji a studuji v čtyřpatrové oprýskané pavlačové budově , která je s dvorkem, templem a několika dalšími budovami ašramu celým jejich světem. Za bránu se dostanou jen jednou ročně, když si je v červnu odvážejí rodiny na prázdniny domů. Přes den sice do školy docházeji i více než tři stovky zdravých dětí, ale ty po posledním zvonění mizí domů. Přestože jsou na některých hodinách slepé děti smíchané se zdravými, žadná velká kamarádstvi mezi nimi nevznikají.
Vždy dokonale nastrojený a učesaný fešák Rahul Sharma je nepsaným vůdcem celé školy. Narodil se ve vzdálené Agře. Když jako desetiletý pobíhal kolem jedné z nejúžasnějších staveb světové architektury – legendárního Tajmahalu, prožíval bezstarostné dětství. Pak pomalu přestal vidět na jedno oko a rodina zaplatila celé jmění za operaci u vyhlášeného očního lékaře v hlavním městě Dillí. „Zákrok se bohužel nezdařil a v patnácti jsem přestal vidět i na druhé oko,“ vzpomíná Rahul. Ani tentokrát rodina nelitovala prostředků a utratili půlroční otcův plat za další operaci, ale ani ta zrak Rahulovi nevrátila. „Měl jsem mobil, miloval jsem indické i zahraniční filmy, už se nikdy nebudu moct koukat po holkách, těžko si najdu nějakou ženu,“ lituje, ale nezoufá. „Stanu se slavným muzikantem, budu zpívat a hrát na tabla,“ plánuje svojí budoucnost.
Na rozdíl od matematiky nebo výuky Brailova písma patří hodiny hudby mezi kluky k nejoblíbenějším. Vede je osmadvacetiletý slepý učitel Ramdeen Gupta. Studenty učí hrát na harmonium, tabla i sitár – tradiční indické nástroje. Krásně zpívá. Je trošku při těle, vypadá starší, ale pořád se šťastně usmívá. „Největší radost mi dělá moje šestnáctiměsíční dcerka. Moje žena je sice také slepá, ale o zrak přišla kvůli nehodě, takže naše dcerka vidí.“ S budoucí manželkou se seznámil ve škole v nedalekém městě Dehra Dun. „Bylo to manželství z lásky,“ culí se. Teď v zimě žije s rodinou přímo ve škole, protože je v Haridwaru prý teplejší klima. „Ale jinak bydlím v Dehra Dunu a každý den dojíždím hodinu a půl do práce. Na nádraží mě dovezou na motorce, pak jedu sám vlakem a zbývající asi kilometr a půl dojdu pěšky.“ Když si vzpomenu, kolikrát sám vždycky na nerovné silnici po cestě do školy zakopnu a kolikrát mě málem přejela rikša nebo troubící náklaďák… Ani mě pak nepřekvapuje, že největší zálibou pana učitele je kromě hudby cestováni, na které mu bohužel zbývá jen měsíc prázdnin.
Trvalo mi, než jsem si uvyknul, dívat se dvacetiletému Arvindu Kumarovi při hovoru do tváře. Nějaká strašlivá oční choroba zavinila, že jeho panenka vystoupla snad centimetr mimo oko. „Každý den stejná rutina,“ stěžuje si trochu Arvind na jednotvárný život ve škole, když jedno odpoledne klábosíme na střeše. „Ráno motlitby v templu, snidaně, škola, přestávky, oběd, škola, učení na internátu, chvilka volna, večeře, motlitby v templu a spát…každý den to samé. Jen v neděli máme volno. Ale stejně musíme vyprat a můžeme se nechat zastříhnout nebo oholit u holiče, který dochází do školy“
Chvílím volna kraluje bez konkurence kriket, nejoblíbenější sport v zemi. V rádiu jsou teď skoro každý den živé přenosy z mezistátního utkáni mezi Indií a Anglií. Kluci sedí o přestávkách ve svých pokojích přilepeni u přijímačů, občas se k nim vmísí i školník. Pět kamarádů vylezlo na plochou střechu školy. Pomalu se procházejí, drží se za ruce a opisují nekonečný kruh. Za pochodu poslouchají přímý přenos zápasu a živě probírají výsledky.
Po vítězném zápase se kluci v čele s Arvindem ženou po schodech na dvorek. „Pojď se podívat, jak hrajeme my,“ zvou mě. Nevěřícně kroutím hlavou. Kdysi jsem v africké Libérii s obdivem pozoroval slepé kluky, jak hrají s chrastícím míčem fotbal, ale nedovedu si představit, jak je možné hrát bez zraku kriket. Kluci vytahují pálku, míček a s jistotou se rozestavují po dvoře. Nikdy jsem nepochopil pravidla kriketu, ale s úžasem sleduji, jak nadhazovač zručně hází chrastící míček směrem, kde tuší Arvinda s pálkou. Poslední metry se kutálí směrem k Arvindovi, ten se napřahuje a velkou ranou ho odpálí. Kluci na druhé straně ho zachytí a to už jiní dva běží naproti sobě tryskem přes celý dvůr. Samozřejmě se občas někdo pálkou netrefí nebo případně míček odletí úplně mimo. Jako teď když táhlým obloukem odletěl do hromady suti, která se na dvoře hromadí během rekonstrukce jídelny. „Tam ho v životě nenajdou,“ říkám si a jdu jim pomoc hledat. Dřív než se k hromadě rozbitých cihel, trámů, písku a dalšího stavebního odpadu dostanu, nalezený míček letí přes mojí hlavu a hra vesele pokračuje.
Až bušení o železo oznamuje čas večeře. Sportem vyhladovělý kluci se jeden přes druhého ženou do pokojů pro plechové tácy, na kterých se v Indii běžně servíruje jídlo. Nejmenším pomáhá tetička, která se kromě občasných výchovných výprasků o malé kluky stará pečlivě a s láskou. Kluci i učitelé se usazují na zem do dlouhých řad v podloubí poblíž kuchyně. Dnes pomáhá rozdělovat jídlo muž, kterého jsem tu dříve neviděl. Po večeři ho vyrušuji, když právě na moderním mobilu vyřizuje nejnovější emaily. Šestačtyřicetiletý obchodník Sanjey Khanna žije v Dillí. „Moje matka žije v ašramu, který je součástí školy. Chtěla dožít někde v klidu na březích posvátné Gangy. Když sem jedu, přivezu něco i pro kluky,“ říká a jde po večeři rozdat každému sladké sušenky a banány.“Aspoň mám jistotu, že moje pomoc skončí ve správných rukou.“ Občas škole připěje i finančním obnosem, protože její provoz je na darech závislý.“Viděl jsem i školy pro slepé v Dillí, kde mají mnohem lepší vybavení, mnohem více peněz od sponzorů, ale podívej se na ty kluky. Mají hodně tvrdý život, ale pořád se usmívají.“
A vážně – strávil jsem ve škole několik týdnů a marně se snažím vybavit jediného, který by byl vyloženě nešťastný.
(vyšlo v týdeníku Reflex)
podívejte se na další reportáže a videa z Jižní Asie
fotogalerie
