Sluha sleduje dohořívající cigaretu svého šejka a ve chvíli, kdy ji uhasí, vyráži v uctivém předklonu vyměnit popelník. Zpátky opatrně couvá, k šejkovi se nikdo nesmí obrátit zády. Šejk Abidin Shehu sedí na své židli nápadně připomínající trůn. Kolem jsou v pohodlných křeslech rozvaleni šejkové z Rahovace a Prištiny. Přijeli na oslavu svátku Ašúra, kterým si někteří muslimové připomínají smrt imáma Husajna – vnuka Proroka Muhammada v bitvě u irácké Karbaly. Několik desítek ostatních můžů sedí na zemi na měkkých kobercích a nábožně poslouchají, o čem si šejkové povídají.
Zdi jsou posety kaligrafiemi v drahých rámech, velká místnost překypuje orientálním luxusem. Celý výjev připomíná audienci u sultána z Pohádek tisíce a jedné noci. Ale nenechme se mýlit. Jsme v centru kosovského Prizrenu a v současnosti. Šejk Abidin Shehu během debaty čas od času kontroluje nejnovější iPhone, který má pochopitelně propojený s hodinkami iWatch. Na stěnách jsou kromě kaligrafií a tepaných talířů i videokamery, které někdy přenášejí debatu šejků online. Šejk se kromě vedení náboženské komunity súfijských mystiků čile věnuje obchodu. Dováží do Kosova legendární italské skútry Vespa, provozuje pumpu a pizzerii.
Ale doba sultánů tu stále žije. Obrací se ke mně kulaťoučký šejk Lulzim z Prištiny :“Jestlipak víš, jaký je rozdíl mezi sunnitskými duchovními imámy a námi derviši?“ Je to jen řečnická otázka, šejk Lulzim nečeká na odpověď skoro nikdy a vypráví dál. „Kdysi uspořádal sultán velkolepou hostinu a pozval na ní imámy. Nechal vyrobit tak dlouhé lžíce, aby se jimi samotný člověk nenajedl. Imámové to marně zkoušeli celý dlouhý večer a domů odešli hladoví. Další večer pozval sultán k hostině derviše. Podívali se na dlouhatánské lžíce, nezaváhali ani chvilku a začali se krmit navzájem.“ Šejk Lulzim má ten příběh asi opravdu rád – jeho dcera mu totiž nechala takovou lžíci vyrobit.
Tady už by bylo na místě vysvětlit, že jsem hostem súfijského bratrstva Halveti, které v Prizrenu působí už třistapadestát let. Sůfismus je mystická forma islámu, která se v Evropě objevila s příchodem osmanských Turků na Balkán v 15.století. Cílem následovníků súfismu neboli dervišů je dostat se pomocí zvláštních praktik blíže k Bohu či dokonce s Bohem splynout. Existuje velká řada súfijských bratrstev, které se označují jako taríky, z nichž převážná většina je sunnitských.
Šejk Abidin kamsi zmizel a ostatní muži se přesunuli přes nádvoří do velké místnosti, podobné mešitě – je zde dokonce i zdobený výklenek mihráb obrácený směrěm k Mekce. Dervišové v bílých čepičkách tvoří kolem mihrábu kruhy a přichází proměněný šejk Abidin. Obchodník se skútry a majitel pumpy se změnil v charismatického náboženského vůdce, který povede zikr. Má teď na hlavě zelený turban a dlouhý černý plášť splývající až k zemi. Usedá před mihráb a všichni sborově začínají recitovat stále dokola nejposvátnější verš islámu „Lá iláha illa-lláh“ neboli „Není boha kromě Alláha“ a přitom začínají kývat hlavou ze strany na stranu. Přichází čas, kdy se dervišové dostanou do transu, který je přiblíží k Bohu. Rytmus se zrychluje, mění se posvátné verše. Šejk Abidin povstává, svléká si turban a kabát, a zařazuje se do kruhu dervišů. Drží se za ruce a tančí dokola, zpívají rytmické nábožné písně, ve zběsilém rytmu házejí těly ze strany na stranu. A najednou je konec. Usedají kolem mihrábu a sluha přináší velkou mísu pudinku ašúra, který se jí jen jednou v roce během stejnojmenného svátku.
Každý súfijský řád a dokonce i každá tekke (budova, kde se dervišové schází a provozují svoje obřady) má trochu jiný způsob jak provozovat zikr a přiblížit se k Alláhovi. V Gjakově jsem fotografoval zikr, který trval skoro dvě hodiny. Bez přestávky se dervišové se zavřenýma očima předkláněli a zakláněli, bušili se dlaněmi do hrudi a za zvuku bubnů recitovali posvátné verše. Zkuste si to dělat třeba jen minutu. V bosenských horách zase do tekke vpluli tři dervišové ve fezech a dlouhých bílých kabátech. Točili se stále dokola po desítky minut, až to vypadalo, že se vznáší. A v makedonském Skopje mi šejk Murtezan ukazoval bodce, kterými si jeho dervišové v transu propichují tváře během významných svátků.“ Ani jim při tom neteče krev, protože to dělají pro Boha,“ ujišťoval mě. Jedno mají ale zikry všude společné, celý rituál má neskutečnou sílu – s fotoaparátem jsem pouhý pozorovatel, nejsem s derviši v jednom kole a stejně mi jde mráz po zádech. Nedovedu si představit, co zažívají muži uvnitř kruhu.
Súfijská bratrstva jsou uzavřená společenství, která mezi sebe nepouští ani místní muslimy natož nevěříci cizince. Trvalo dlouho než se mi otevřely dveře balkánských tekke. Začalo to jedné mrazivé prosincové noci roku 2015 na parkovišti u sarajevského McDonaldu. Před lety byl bulvár vedoucí k letišti označován jako alej odstřelovačů, zemřely tu stovky lidí. Čekal jsem na chlápka jménem Adnan, se kterým jsem si vyměnil pár emailů, ale nic jsem o něm pořádně nevěděl. V Sýrii a Iráku se vzmáhal takzvaný Islámský stát, před pár týdny vystříleli teroristé v Paříži klub Bataclan. Kdybych to spočítal dohromady, strávil jsem v muslimských zemích jistě několik let života, měl jsem s většinou muslimů skvělé zkušenosti, někteří mi dokonce zachránili život, ale počátkem zimy 2015 jsem se jich začínal pomalu iracionálně bát.
Obavy se rozptýlili hned když přijel Adnan i s manželkou a dětmi a vyrazili jsme boseskou nocí do hor nad Sarajevem. Jedeme moderním autem, do tmy svítí futuristický palubní deska. Adnan i jeho žena s pečlivě zahalenými vlasy mluví skvěle anglicky a po cestě mi vypráví příběhy o Hodžovi Nasreddinovi, které se v Čechách čtou jako pohádky. „My je máme spíš za poučné filosofické příběhy. Navíc byl Nasreddin také derviš – byl šejkem řádu Bektaši.“ Jedeme do tekke v malé obci Kačuni navštívit šejka Kázima, jinak doktora profesora Kazima Hadžimejliče, vysokoškolského profesora a uznávaného kaligrafa a restaurátora knih. V jeho pracovně visí portréty předchozích pěti šejků. „Řetěz předávání vědomostí lze ale vysledovat až k samotnému Prorokovi,“ ujišťuje mě Adnan. Následuje dlouhý rozhovor nad silným čajem a sladkými koláčky. Šejka zajímá úplně všechno, třeba i to, proč mi předčasně zešedly vlasy a vousy. Po dlouhém zvažování mi povoluje fotografovat obřady v jejich tekke.
Nahoře zkouší mladí kluci hru na bubny a náboženské písně pro nadcházející svátek Shebi Arus. Kolem se motá mentálně postižený kluk, neustále vyrušuje, ale všichni se k němu chovají nesmírně mile, i když by popravdě zasloužil vykázat z místnosti.
Zikru se účastní snad sto mužů a kousek stranou několik desítek žen. Po obřadu se všichni sesedají na koberce kolem křesel se šejkem a jeho hosty. „Fundametalisté nám vyčítají, že děláme zikr. Prorok ho prý také nedělal,“říkají. „A my jim odpovídáme, že Prorok také nepoužíval mobily a auta, tak ať jezdí na velbloudech a místo sms posílají posly.“ Vedou se tady rozpravy o náboženství, morálce a filosofii, často ilustrované na dávných příbězích. Všichni nábožně poslouchají, někdo si rozpravu nahrává na diktafon. Několik mužů roznáší čaje, jídlo a sladkosti a odnášejí použité nádobí. Mohou se přetrhnout, kdo roznese více dortů nebo umyje víc sklenic. „O našem bratrstvu Nakšibendi je známo, že rádi pomáháme,“ říká mi Adnan. Šel jsem do kuchyně požádat o sklenici vody svojí lámanou srbochorvatštinou. Zahalená starší paní se ptá dokonalou angličtinou, jestli mi stačí voda z kohoutku nebo chci sodovku. Súfismus často přitahuje přemýšlivé lidi – kromě vesničanů jsou tu univerzitní profesoři, psychiatři, programátoři ale i člen vrcholného managementu Coca-Coly pro celý Balkán.
Když se jednoho večera se šejkem Kazimem loučíme, má největší starost, abych na zpátečních tisíci kilometrech cesty do Prahy netrpěl hlady. Rozkazuje mi zabalit tolik domácího burku, sladkostí a džusů, že bych si mohl v Sarajevu otevřít stánek s občerstvení. Stydím se za svoje počáteční obavy, kterým jsem pod vlivem neustálého zpravodajství o terorismu propadl. Tohle jsou lidé, které bych měl rád za sousedy.
fotogalerie
