Každý rok se zbožní chasidé vydávají na pouť, aby navštívili hroby dávných rabínů v zapadlých polských městečkách. Na pár dní ožívá svět židovských štetlů, který nenávratně zmizel v komínech Osvětimi a Treblinky
Starobylé náhrobky s hebrejskými písmeny jsou zapadané listím. Kráčí mezi nimi muž v dlouhém černém kaftanu, na hlavě má rozměrný kožešinový kloubouk štrajml, jehož pořízení stálo malé jmění. Z černých lakových střevíců mu vyčuhují dlouhé podkolenky. Tak chodívali nastrojení polští a ukrajinští šlechtici na přelomu 16. a 17. století, ale dnes se tak oblékají chasidé – příslušníci nejkonzervativnějšího směru ortodoxního judaismu.
Muž dojde zarostlým hřbitovem až k malému domku na okraji východopolského městečka Ležajsk. Uvnitř, chráněn zlatou klecí, je hrob cadika – zázračného rabína Elimelecha Weissbluma, jednoho ze tří otců zakladatelů chasidismu. Dnes se slaví yahrzeit – výročí jeho smrti v roce 1814. Je to neobyčejný den. Chasidé věří, že se jeho duše dnes vrátí na místo, kde je pohřben. Přijede až deset tisíc poutníků. Každoročně jim vypravují desítky speciálních letů z Izraele a USA. Letadla přistanou na jinak ospalém letišti v městě Rzeszow a posledních čtyřicet kilometrů dojedou poutníci autobusy nebo taxíky.
Muž se musí prostrkat davem modlících se chasidů až k hrobu, aby na něm mohl zanechat kvilt – papírek s přáními a prosbami. Odříká pár motliteb a snaží se dostat ven, aby mohl zapálit několik desítek svíček. Jednu za sebe a ostatní za sousedy a přátele, kteří nemají takové štěstí, aby zde dnes byli. A pak už uhání do jídelny, která bezplatně podává chasidským poutníkům košer pokrmy. Horká polévka zahřeje, sladká maková buchta dodá síly a silná káva ho postaví na nohy. Již brzy bude muset najít autobus, kterým přijel a vrátit se zpátky na letiště. Někteří chasidé přiletí z Jeruzaléma nebo New Yorku doslova na otočku. Jiní zústávají v Ležajsku několik dní, případně vyrazí navštívit hroby dalších slavných rabínů. Existují dokonce chasidské cestovní kanceláře zabývající se organizováním náboženské turistiky.
David Biderman byl jedním z mnoha žáků ležajského rabína Elimelecha. Usadil se v městečku Lelów v bažinách a mokřadech na břehu řeky Bialky na sever od Krakova. Prý byl proslulý svým soucitem s hříšníky a láskou k dětěm a zvířatům. Brzy získal pověst zázračného rabína.
Chasidská legenda praví, že se u něj zastavil samotný Napoleon na svém tažení do Ruska a ptal se, jestli bude jeho výprava úspěšná. „Budu potrestán, když se vám moje odpověď nebude líbit?“ vyděsil se rabín. Císař ho ujistil, že může říct pravdu a rabín předpověděl totální porážku. Když se Napoleon vracel se zbytky své armády, daroval rabínovi císařský sametový plášť jako uznání jeho věštěckých schopností. Rabínův syn vzal plášť sebou do Jeruzaléma a udělal z něj oponu v synagoze.
Lelowská chasidská dynastie se rozdělila na dvě větve – jedna zůstala v Polsku a druhá zapustila kořeny v Izraeli. Na podzim roku 1942 skončili chasidé z polské větve všichni v koncentračním táboře Treblinka a po válce se už do městečka žádný žid nevrátil. Nacisté zničili starobylý hřbitov a náhrobní kameny využili na zpevnění cest.
Až na konci osmdesátých let minulého století přijeli do Lelowa chasidé, aby našli hrob zakladatele jejich dynastie. Nebylo to snadné, protože na místě už stál družstevní obchod a Biedermanovi ostatky našli pod skladem brambor. Dnes na místě bývalého hřbitova stojí domek zvaný ohel s cadikovým hrobem.
Jedním z mužů, kteří před lety hrob objevili, byl rabín Simcha Krakovski. Drobný stařičký rabín, který stojí v čele nadace organizující pouť do Lelówa, teď tančí jako o život na dlouhém stole mezi talíři s pomazánkami, pečivem a kelímky s vínem a vodkou.
Lelowští chasidé neslaví yahrzeit v takovém spěchu jako v Ležajsku. Přijede jich jen pár stovek, ale zůstanou několik dní a oslavu si jak se patří užijí. Ve velkém vytápěném stanu naproti ohelu se letos dva dny zpívalo, hodovalo, pilo a tančilo. Každý večer se pořádá tisch – současný lelowský rabín Aron Biderman žijící po zbytek roku v Izraeli je usazen na židli podobné trůnu na podiu s několika vyvolenými stařešinami. U dlouhých stolů pod ním sedí vážení členové komunity a na lavicích kolem dokola postávají mladíci.
Rabínovi přinášejí na velkých podnosech vybrané lahůdky, jako třeba gefilte fisch – nadívanou rybu. Rabín si jen trochu zobne a zbytek ryb se blekově rozdělí mezi ostatní chasidy. Talíře rychle putují po celém stanu. Hoduje se od rána, jídla je nadbytek, plastové talíře se zbytky se vrší na stolech a když chasidé dojedí, stáhnou je polští pomocníci i s dlouhatánskými plastovými ubrusy do odpadu. A brzy je prostřeno k další hostině. Vodka a víno teče proudem, ale vše musí být striktně košer, takže drtivá většina nápojů a potravin přiletí leteckými speciály z Izraele.
Ženy sem nejezdí, prý aby se chasidé mohli soustředit na spirituální stránku pouti. Nevím, nevím. Spíš to vypadá, že sebou ženy neberou, aby se mohli pořádně vydovádět. Po většinu roku je život chasida svázaný 613 pravidly a příkazy sepsanými před staletími v talmudu a jen několikrát do roka mají možnost pořádně se odvázat – třeba na svátek Purím, kdy se mají opít tak, aby „nerozeznali rozdíl mezi prokletým Hamanem a požehnaným Mordechajem.“ A nebo právě během yahrzeitu.
(vyšlo v časopise Reflex v lednu 2019)
podívejte se na video z chasidské pouti do Lelowa roku 2020
fotogalerie
